Od skalpelu k jehlicím. I tak lze ve zkratce přiblížit životní cestu René

René Jetmarová řídí tým kreativních nadšenců, kteří navrhují a vyrábí zimní sportovní a fashion čepice, šátky a sportovní doplňky pod značkou R-JET. Jejich módní kousky dnes můžete vidět i na hlavách olympioniků. Stačilo však málo a René jste potkávali ve zcela jiném prostředí.

Co je pro Vás při výrobě nejdůležitější?

Naše produkty vyrábíme z prvotřídních materiálů a k naší práci přistupujeme s pečlivostí a láskou. Vždy si vybíráme pouze kvalitní dodavatele. Materiál nakupujeme v Čechách, Itálii, Německu a Japonsku. Spoléháme se na poctivé české kožešníky a nejlepší české pletaře. Sdílí totiž naše firemní přesvědčení, že lepší než nejnižší cena, je kvalita a pečlivé zpracování. Výroba kulichů, čepic a šátků nás opravdu hodně baví.

Nejvíce se ale prodávají čepice z kolekce TOP FASHION s pravou kožešinovou bambulí, které jsou zdobeny krystalovými kamínky. 

Pro koho jsou vaše produkty určeny?

Čepice vyrábíme pro celou rodinu, bez rozdílu věku. Mezi našimi zákazníky máme sedmdesátníky, kteří se nebojí vzít si bláznivou čepici a sluší jim a na druhé straně jsou mladí, kteří mají rádi nenápadnost a střídmost. V nabídce máme i krásné sportovní outdoorové čepice, čelenky, nákrčníky, kukly apod. Nejvíce se ale prodávají čepice z kolekce TOP FASHION s pravou kožešinovou bambulí, které jsou zdobeny krystalovými kamínky.

Jaká byla Vaše cesta k podnikání?

Začalo to úplně nevinně. Už jako malou holku mě fascinovaly vlasy a také klobouky. Stříhala jsem panenky, nebo jim vytvářela na hlavě ze silonových vlasů různé kreace. Mým velkým snem totiž bylo stát se kadeřnicí, ale nějak se to zvrtlo a já jsem vystudovala zdrávku, kde mne nejvíce zaujal obor chirurgie. A proč asi. V ruce jehly, nůžky, skalpel. Velká zkušenost s tímto oborem pak přišla v momentě, když jsem začala uvažovat o medicínském studiu s tím, že ze mě bude jednou opravdu dobrý chirurg. Můj učitel, skvělý chirurgický specialista, mě vzal na sál. Ne jednou, ale několikrát a já právě tolikrát omdlela. Pak už i na ušním, když lékař čistil pacientovi ucho. A bylo po studiu.

Mezitím vším jsem stříhala kamarády a kamarádky a pletla jim všelijaké čepice - většinou na tlustých vařečkách. Čas letěl, socík mě nudil a já se ocitla v libyjském Tripolisu v nádherné nemocnici SALAH AD DIN, kde jsem pracovala jako zdravotní sestřička. Z šesti měsíců byly dva roky a než jsem se vzpamatovala, bylo to roků pět. A tam jsem také v čtyřicetistupňových vedrech upletla mojí, tehdy ještě nenarozené, dceři krásného kulicha s žakárovým vzorečkem s tím, že se jí někdy bude hodit. A také jsem stříhala a stříhala celý špitál. Věřte, že ustřihnout Indce vlasy dlouhé pod zadek byla opravdu velká zodpovědnost. Pětiletá pohádka u moře skončila v roce 1990. S půlroční Lůcou jsem se ocitla zpátky doma. Pak čáp dovalil Lukyna a já jsem měla první modely na čepice.

No a v roce 2002 se zrodila šicí dílna. Přátelé jí říkali "Salon Na truhlíku". Místo schodu jsme totiž měli plechový truhlík na kytky. Dnes již schod máme a název byl pozměněn na Kulišárnu. Ušli jsme obrovský kus trnité cesty od chvíle, kdy jsme si mysleli, že nic lepšího než fleecová čepice nemůže být. Pak jsme objevili luxusní materiály dovážené ze Španělska, které se ale zakrátko objevily v téměř všech vietnamských tržnicích a španělské továrny zkrachovaly. Nakonec jsme nedobrovolně sklouzli k pletení. Přemýšlím, kolikrát jsem s celou Kulišárnou chtěla doslova a do písmene praštit... Nikdy!

Po mateřské dovolené, vzhledem k mé rodinné situaci, bylo nemyslitelné nastoupit na tři směny do nemocnice. Měla jsem dvě malé děti, chtěla jsem být s nimi a věnovat se jim. Nejdříve jsem pracovala na obchodním oddělení firmy, která se zabývala virtuální realitou, ale ta se později přesunula do Prahy.

Věřila jsem si. Věřila jsem, že budeme vyrábět nejkrásnější čepice na světě. Sice jsem záhy zjistila, že kulichových firem je poněkud více, než bych si přála, ale já jsem v to opravdu věřila. 

Jaké vlastnosti považujete v podnikání za důležité?

U mě to byla obří chuť a důvěra v samu sebe. Věřila jsem si. Věřila jsem, že budeme vyrábět nejkrásnější čepice na světě. Sice jsem záhy zjistila, že kulichových firem je poněkud více, než bych si přála, ale já jsem v to opravdu věřila. Další vlastnost, která je pro mne nesmírně důležitá je slušnost a upřímnost ve vztahu k našim dodavatelům, k našim zákazníkům a zaměstnancům. Samozřejmě, že je i mnoho dalších důležitých vlastností, ale výše zmíněné jsou pro mě základ.

Můžete nám přiblížit takový Váš běžný den?

Já mám pocit, že můj pracovní den je celý den, někdy i večer, někdy i víkend. Mnohdy je to ale tím, že musím odložit důležitou práci, protože se naskytlo ještě něco důležitějšího, ať je to věc pracovní, nebo rodinná. Ale pak zase musím ledacos dohánět. Můj běžný den vypadá asi takto. V osm hodin káva a pak řeším běžné pracovní věci přibližně do čtyř hodin odpoledne. V kulichové sezóně ale hodiny nepočítám a pracovní doba je někdy opravdu nekonečně dlouhá. Občas se mě lidé ptají: "Jééé a co děláte v létě?" No, my v létě máme ten největší fičák, neboť připravujeme zboží k distribuci do prodejen. A ta začíná zářím. U nás je největší pohoda od 20. prosince do 15. ledna.

Nějaký čas jste byla zaměstnancem, v čem je podle Vás největší rozdíl v porovnání s podnikáním?

Ano, tuto zkušenost mám. Já vždy říkám, že je skoro jedno, zda-li jste zaměstnanec, nebo podnikatel. V zaměstnání musíte pracovat a snažit se tak, aby vás zaměstnavatel nevyhodil, podnikatel musí pracovat tak, aby nezkrachoval. Samozřejmě, že je řada okolností, kdy výše zmíněné neplatí, zasáhne tzv. vyšší moc a nic neplatí, vše je jinak. Já jsem ale byla po mateřské a ve svých zaměstnáních vždy moc spokojená a ráda. Pracovala jsem na obchodních pozicích a hodně jsem se tam naučila. Pracovala jsem, jako by to byla moje firma. Měla jsem také veliké štěstí na zaměstnavatele a dodnes nás pojí krásné přátelství. Jako podnikatelka mám určitě větší možnost časové flexibility, než má zaměstnanec. Mně moji bývalí zaměstnavatelé vycházeli hodně vstříc, takže jsem si na nic nemohla nikdy stěžovat. A tak se snažím přistupovat i k mým spolupracovníkům a krásně nám to funguje. Je to hodně o vzájemné důvěře, úctě a respektu.

Co Vás na podnikání nejvíc baví a co je naopak nejtěžší?

V první řadě mě baví ta nekonečná kreativita, kterou mi moje podnikání nabízí. Každý den je jinak barevný a u nás doslova. Dále je to mnoho možností potkat se s velice zajímavými lidmi z různých podnikatelských oborů, ať už je to z řad našich dodavatelů, klientů z řad obchodníků nebo koncových zákazníků. Je to hodně barevný svět, inspirující a obohacující. Všechno vím, všechno znám, to se může říkat jen v pohádkách jako je Šíleně smutná princezna. I po mnoha letech podnikaní v kulichovém světě s pokorou říkáme, že i když už známe hodně, není to vše. Vývoj nejen v textilním průmyslu letí raketově dopředu a my se musíme stále učit a zdokonalovat, sledovat módní trendy, občas také někam vyjet a nasbírat inspiraci. A věřte, že navštívit takový celosvětový veletrh PREMIERE VISION v Paříži, to jsou hodně krásně strávené 4 dny, kdy nám občas oči vyskakují z důlku. A proto se tam také rádi vracíme. Nadále se budeme snažit vyrábět kvalitní a milé čapky a všem vám, kteří si je kupujete, ať už jednotlivě, nebo do vašich obchodů, za vaši přízeň moc děkujeme. A co je nejtěžší? Myslím, že vydržet všechna ta úskalí, která každé podnikání přináší. A není jich málo. Pokud to jde, nevzdat se a jít dál.

Co považujete za zatím největší podnikatelský úspěch?

Pro mne je úspěchem každá prodaná čepice a každého našeho zákazníka si velice vážím. Úspěchem bych nazvala spolupráci s obchody a určitě dvouletou spolupráci s Českým lyžařským svazem, kdy naše čepice nosili čeští lyžařští reprezentanti alpských disciplín a dokonce se objevily i na hlavách některých lidí na olympijských hrách v Pchjongčchangu. Úspěchem je také každá opakovaná spolupráce firem, kterým vyrábíme čepice pro jejich zaměstnance jako dárky, a zcela jistě skutečnost, že se k nám zákazníci vracejí, chválí naše výrobky a kupují si je. Ať už to jsou klienti z řad neznámých lidí, čí známé tváře modelek. Před nedávnem nám projevil důvěru velmi známý a světem uznávaný horolezec Radek Jaroš, to je pro mne velká pocta.

Měla jste někdy okamžik, kdy jste s tím chtěla seknout?

Musím se přiznat, že jsem si několikrát řekla, že s celou Kulišárnou už praštím. Ale úplně vážně jsem to nemyslela. I když mnohokráte jsme měli namále a vždy ne vlastní vinou. O to více mě tyto problémy mrzely. Byly to velmi nepříjemné situace, například nevymahatelné dluhy u klienta, kde jsme zahučeli za 300 tisíc korun, a to hnedle v počátcích podnikání. Nebo vlivem čínské expanze nám skončili dodavatelé luxusních látek ve Španělsku, kteří museli výrobu ukončit a my neměli materiál na čepice a jiný v Evropě nebyl. Také někteří naši dodavatelé v České republice ukončili výrobu a byli pro nás velice důležití, takže v jednom období to bylo neustále o hledání dalších dodavatelských firem a hlavně spolehlivých. Bylo to hledání jehly v kupce sena a to doslova. Dnes si již vše, řekla bych, sedlo a já udělám maximum pro to, aby naše R-JET čepice zdobily hlavy našich milých klientů nejen v Česku.

Jak vidíte budoucnost svého podnikání?

Co bude za rok, či pět let, to opravdu nevím a v dnešní době si předvídat vůbec netroufnu. Na letošní rok jsme měli nasmlouvané krásné zakázky, ale vzhledem k současné epidemiologické situaci je vše jinak. Byla bych ale potěšena, kdyby se vrátily zimy jako za Josefa Lady, mráz a sníh. To by pak čepice byly na každé hlavě bez rozdílu věku. Od 1.října 2020 otevíráme e-shop a já se na něj moc těším. Dále bychom rádi expandovali s e-shopem na Slovensko, kde již máme obchody, které naše čepice prodávají. Postupně bychom chtěli přidávat další pletené výrobky a expandovat do některých sousedních zemí. Alespoň do čtyř.

Máte ještě nějaký podnikatelský sen?

Podnikatelský sen určitě mám. Ráda bych sponzorovala velký a významný lyžařský závod světového poháru v alpských disciplínách, kde by na všech důležitých i méně důležitých hlavách byly naše R-JET čepice. A pokud bych toto mohla udělat, znamenalo by to, že mohu pomoci i jinde než ve sportu. A to bych moc ráda. Mít nadaci, která by ve velkém vzdělávala zdravotnický personál o tom, jak se chovat k nemocným pacientům. Je to velké a ne jednoduché téma.

Připravil CzechInvest, Regionální kancelář pro Pardubický kraj

Foto: archiv René Jetmarové

Rozhovor naší členky René Jetmarové vyšel v magazínu Podnikavá žena