Rozhovor se Štěpánkou Živčákovou (Vezmi depresi na kafe)

S naším milým hostem z poslední snídaně, Štěpánkou Živčákovou, autorkou čerstvě vydané knihy Drátem do oka a projektu Vezmi depresi na kafe, si tentokrát povídala naše Tereza Zítková z Vašeliteratura.cz.

Autorka Štěpánka Živčáková má za sebou pokus o sebevraždu, pobyt v psychiatrické léčebně a spoustu práce sama na sobě. Povídaly jsme si nejen o její knize Drátem do oka, ale i o jejím současném životě a navzdory tomu, že deprese není úplně optimistické téma, byl rozhovor milý a já ho končila s úsměvem na tváři.

Představ nám zhruba svou knihu.
Je to můj životní příběh po boku deprese a představuje to, co se člověku honí v hlavě, jak se dívá na svět. Najednou se dívá jinýma očima. Když jsem si po letech četla svůj deník psaný z dob deprese, nevěřila jsem některým věcem, co jsem napsala.

Co ti dalo ten impuls jít s něčím takovým do světa?
Ten impuls – to z blogu udělat knihu bylo dlouho. Většina mých kamarádek nebo známých, kteří si četli můj blog, chtěli další článek, další kapitolu, pokračování. Přišlo to tedy od čtenářů. Ale moje hlava mi vysílala, že mi to říkají jen proto, že mě mají rádi a znají mě. Ale když pak začaly chodit takové reakce i od cizích lidí, tak to byl ten AHA moment! Začala jsem si říkat, že by to mohlo pomoct dalším lidem. Všechno špatné si schováváme, to špatné, to, kde se cítíme nejvíc zranitelní… Ale pak přijde ten bod zlomu a řeknete si, že i z těch největších sraček jde vytěžit něco dobrého pro všechny.

Jak probíhala práce na knize?
Během těch deseti let, co jsem se k dokončení a vydání blogu odhodlávala, jsem musela upravit třeba všechna jména – na blogu jsem používala ta pravá. Po této nudné práci jsem přišla na to, že jsem sice předělala jména klientů, ale už ne své rodiny a blízkých. Ale s tím už nic neudělám. Tak snad se na mě nezlobí (smích). Osmdesát procent práce bylo ale hotové. Chybělo zhruba dvacet stránek, dopsat konec. Já jsem si ale vyvodila závěr, že umím psát, jen když mám depresi. A v tomhle místě jsem byla dost dlouho zaseklá. Že bych ráda knihu dopsala, ale nevím, jak. A pak jsme jednou byli s manželem sami bez dětí v Jizerských horách a zase přišlo téma vydat blog knižně. A já o tom pořád jen mluvila, ale k žádné větší akci jsem se neměla. Byl to jen sen. Manžel mě v ten moment ale utnul a řekl: Už o tom nemel a začni pro to něco dělat. Je to skvělý a mohlo by to pomoci hodně lidem.

A to bylo slovo do pranice, že?
To byla mega výzva! Tím mě tak naštval, že jsem začala jednat. Ale bylo to to, co jsem přesně potřebovala slyšet. Bylo to v září 2021 a já věděla, že chci, aby v knížce byly ilustrace. Moje kamarádka v té době začala do světa vypouštět ilustrace, které do té doby měla jen v šuplíku. Její dřívější tvorbu jsem znala, ta byla "dobře depresivní", ale během covidu začala tvořit jinak a mně se to líbilo. Manžel mně navrhl, že jí napíše, jestli se můžu stavit. Do týdne jsem za ní šla a ona na to bez váhání kývla. Za to jí patří klobouk dolů – kdo by chtěl dobrovolně ilustrovat knihu o depresi. A v tu chvíli jsem věděla, že to vyjde. Věděla jsem, že už na to nejsem sama, že už jsme dvě. A že už z toho necouvnu – přeci jen už v tom tvoření byl namočenej i někdo jinej a mně by přišlo nefér, aby naše společná energie přišla vniveč. Knihu jsem dopsala. Velikým pomocníkem mi byl můj deník, co jsem psala v depresi. Tam jsou veškeré mé myšlenky a pocity, které jsem v tu dobu měla.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Moje dny jsou každý jiný. Dopoledne mám schůzky a využívám impulsy z okolí, které ke mně chodí. Odpoledne a navečer pak cvičím psy. Někdy mám večer besedu. Hodně času mi teď zabírá tvoření na sociálních sítích. Ještě dva roky nazpět jsem byla jejich velký odpůrce. Byla jsem jen pasivní uživatel, který si pečlivě hlídal, aby tam nebyl více času, než je zdrávo. Ale pokud člověk chce být vidět a něco šířit, tak musí jít tam, kde jsou v téhle době lidi. A ať se nám to líbí nebo ne – většina lidí a dětí tráví čas na svém telefonu. S manželem se aktuálně dost míjíme – on přijde z nemocnice a já většinou odcházím. Nevyhovuje nám to, ale snažíme se hledat cesty, jak to dělat jinak.

Jak ses dostala k práci se psy?
Vyrůstala jsem v rodině pejskařů. Psy jsem cvičila pro zábavu, bylo to moje hobby. Až jednou mi došlo, že by to mohlo být i jinak. Přivedla mě na to moje známá v Londýně, které jsem tam jela cvičit psa. Ona byla nadšená, fena spokojená, já taky. V té době jsem studovala angličtinu na univerzitě a myslela jsem si, že mě bude živit něco právě s tou angličtinou. Až se mě ta známá – Serena – zeptala, proč necvičím psy profesionálně, když mi to tak jde. Odpověděla jsem jí, že trénink psů je můj koníček a že práce nemá být koníčkem. Práce je práce. Že nemůžu dělat to, co mě baví. A v ten moment mi došlo to absurdno, co jsem měla v hlavě nastavený.

Plánuješ pokračování své knihy?
Když mou knihu četla moje psycholožka, tak navrhovala, ať v psaní pokračuju. Že ta cesta od bodu, kde kniha končí, po to, co je teď, byla určitě delší. A to má pravdu. Kniha má otevřený konec, který já fakt nesnáším. Takže ano – hraju si s myšlenkou druhé knihy. Chtěla bych ji věnovat i praktickým věcem – co dělám já každý den, obden, co dělat, aby se to nevrátilo. Ukázat čtenářům, že nelze říct, že to, co funguje mně, bude fungovat vám. Jsou tu ale určitě spojovací linky, díky kterým si můžeme pomoct. Nechci se zabývat jen depresí, ale tomu, proč ji v naší společnosti máme. A proč duševní onemocnění tak rapidně stoupají. Proč antidepresiva nepovažuju za řešení problému. Kouknout se na celé téma víc komplexně, globálně. Takže pokračování nejspíš bude.

Mohou tě čtenáři knihy někde potkat?
Určitě na besedách. Musím si ale hlídat své hranice – abych ty svoje aktivity nepřepálila. Na to jsem profík (smích). Jednou jsem zkusila kombo – ve škole čtyři hodinové besedy po sobě. Za prvý jsem pak už váhala, co jsem říkala a neříkala na které besedě. A hlavně – hodina na takové povídání je ukrutně málo. Tehdy to nebylo fér ani vůči mně, ani vůči těm žákům. Ale od toho tu máme chyby – abychom díky nim rostli a učili se.
V červenci se chystá premiéra – bude první beseda o tom, co bylo dál. Většinou svou klasickou besedu končím tím, jak jsem opouštěla dveře psychiatrické léčebny. Tam končí i kniha Drátem do oka. Ale lidi, co chodí na mé besedy, chtějí často vědět, co se dělo dál. Navazující beseda už nebude tolik o mém příběhu, ale o tom, co můžeme dělat, abychom byli v životě spokojenější. Mně funguje si psát deník radosti a vděčnosti. Nebo pravidelně relaxuju, medituju, jsem sama se sebou a v tichu. Je jedno, jak to nazveme. Ráda se nechávám inspirovat od lidí, kteří dělají věci jinak a funguje jim to. Já to pak můžu předávat dál.

Kde je možné tvou knihu pořídit?
Asi zatím nejlépe přese mě. Kontakty jsou na mém webu (www.stepankazivcakova.cz) nebo Facebooku a Instagramu Vezmi depresi na kafe. Nebo to bude možné v knihkupectví Kanzelsberger – zatím jsou knihy jen u nás v Jičíně, ale v budoucnu by měla být kniha dostupná na jejich webu www. dumknihy.cz.

Jak se v současné době máš?
Já se mám moc dobře. Dobře je asi málo. Život mě neskutečně baví. Snažím se žít tak, že si večer, když ulehám, ptám sama sebe, že kdyby tohle byl můj poslední den, tak jestli jsem s tím v pohodě. A většinou ano. Mou velikou učitelkou je smrt, protože díky ní dokážeme víc žít. Ačkoliv to zní paradoxně. Smrt nám dokáže ukázat mnohé. Dokáže odlišit důležité od toho, co se jen jako důležité tváří.

Já moc děkuji autorce za její čas a odvahu. Přeju jí mnoho spokojených čtenářů, a hlavně spokojený život!

autor: Tereza Zítková, zdroj: https://www.vaseliteratura.cz/rozhovory/8040-rozhovor-se-stepankou-zivcakovou